Vzpomínky na přátelství s mými čtyřnohými kamarády....
Všichni moji blízcí mi odmalička říkají,že jsem psí máma. A někdy se mi zdá, že si ze psi rozumím více než s lidmi. Vlastně už jako malé dítě v kočárku jsem měla psa. Říkali jsme jí Borinka, byl to kříženec jezevčíka a rasy zvané VESTAJ (vesnické tajemství). Nejvěrnější pes na světě, vzorně mně hlídala, sotva jsem zaplakala, hned běžela a upozornila moje rodiče. Když jsem byla starší, hrála jsem si s ní na dvorku a drbala jí na břiše. Když byla Borinka už hodně, hodně stará, kolem 18 let, stoupla si před vrátka, strýc jí pustil a ona odešla zemřít do lesa...
Druhým psem mého dětství byl Fido, který byl vlastně potomek Borinky dcery a kterého jsem dostala jako vůbec svého prvního vlastního psa. Jenže jsem hned za pár týdnů jela na letní tábor na celý měsíc a tak šel Fido "do služby" k mému dědovi. Během doby, co jsem byla na táboře se s Fidou natolik spřátelili, že už mi ho děda nevrátil, zvykl si na něj. Byl to jeho věrný společník při práci na zahradě i při procházkách. Dědeček se sním vždy rozdělil o rohlík k snídani. Fido byl rozmazlený až běda a co se týče výcviku, raději nekomentovat. Na povel: "Fido, ke mně" to napálil a šel si oběhnout svůj revír.
Dalším miláčkem v naší rodině byla fenka NO - černá s pálením, Dona. Nádherně stavěná fena, milá a pracovitá, vycvičená. Ráda pracovala a chodila na dlouhé procházky v přírodě a hrála na schovávanou. (revír). Bohužel neměla ráda ostatní psi (což jí naučil můj otec - nechtěl aby za ní chodili nápadníci). Takže, když poté mělo dojít na žádané početí štěňat, vypadalo to, že z ženicha nezbyde nic a raději odešel domů s neúspěchem. Ovšem podařil se mi husarský kousek - spřátelit Donu s Fidou, všichni se báli, ale z těch dvou se stali nerozluční kamarádi a parťáci na celý život. Jedna vtipná příhoda za vše: Byli jsme na návštěvě u babičky, kde žil Fido, nechali jsme na zahradě i Donušku aby si mohli hrát. Poté jsme jeli na oběd do restaurace. Když jsme vyšli ven nevěřili jsme vlastním očím. Fido a Donuška si jdou bok po boku po chodníčku z druhé strany města od řeky a když nás uviděli, hned přiběhli k zadním dveřím u auta, jako kdyby říkali: "To je prima, že jste tady, my jsme se pěkně proběhli a teď nás dovezte domů." Fido byl asi Donušce ukázat svůj revír, uměl totiž zuby rozplést sousedův plot, tak aby prolezla i kamarádka Dona...
Poté jsem hodně cestovala po světě a tak Donuška byla u mé mamky, když jsem se pak usadila a čekala miminko, vzala jsem si Donušku k sobě "na psí důchod". Bylo jí u nás skvěle a nachodili jsme spolu spoustu kilometrů pěšky nebo na běžkách. Bohužel Donuška zemřela na rakovinu ve věku 12 let. Byla to její třetí operace a tentokrát už se nedalo nic dělat. Odešla do psího nebe.
Fido si užíval střídavě důchod u mne či u bratra, starý, poloslepý, hluchý, ale Cassanova, vydal se na svoji poslední pouť, když ho srazilo auto. Nikdy na ty dva veselé parťáky nezapomenu, jak jsem je vozila autem a oni každý koukali ze svého okénka do krajiny...
Bohužel osud nám nepřál a za duhovým mostem se s Donuškou, Borinkou a Fidou prohání i vymodlená fenečka z vrhu A - Aywa (Adélka). Adélko, nikdy na tebe a tvé rošťárny nezapomenu.